La bella Poldi

di Bohumil Hrabal

Traduzione di Annalisa Cosentino

In: Semicerchio LV (02/2016) “30 anni”, pp.128-134.

Krásná Poldi

Epos

ZPĚV

Kampak se poděl ten slepec

od Masarykova nádraží?

Kampak se jen poděl? S

tával tam,

a když vítr zimní vál,

od břicha k hlavě šustil

a sníh v stránkách listoval.

Lidé chodili v předklonu

a slepec s větrem rval se o noviny

jak ventilátor, když trhá kalendář.

Ale lidi neviděli.

Ne, neviděli, nechtěli vidět.

Míjeli tu živou rotačku

posunutým okem.

Kampak se asi poděl ten slepec?

Kam se ale taky poděl ten mrzák

z Václaváku?

Kam ten se poděl?

Míval v ruce mechanickou hračku,

natáhnul ji a vyhodil do vzduchu

a chytal ji do rozepjatých paží.

Vždy musil pár kroků za tou hračkou,

jako by byl po pás v zemi.

Kam se asi poděl tenhle mrzák

s nohama amputovanýma nad koleny?

Kam se poděl?

A ta ženská s ujetými chodidly

od svatého Havla? Kam ta?

Chodívala vkleče a po kolenou

a na lýtkách měla gumové galoše

obráceně.

Když napadnul první sníh,

kráčela naproti mně.

Když jsem ji minul,

podle šlápot měla jít se mnou.

Avšak ona se vzdalovala

jak pokrok.

Kampak se asi poděla?

Kampak se poděli všichni mrzáci?

[...]

Je tedy krásná Poldi taky výkřik, který

trhá na cucky nápisy a hesla

za tři koruny padesát deset deka.

A člověk se vrací do potrubí srdce

a zkoumá účet, za co se platí

a proč tolik platilo,

protože kdo prsty do práce úrodné vloží,

spasen je navždycky,

protože život je neštěstí a láska

a věrnost třeskutým krásám

za cenu vlastního života,

zadarmo

VŠEHO.

Ale noviny zpovzdálí krasopisně líčí,

jak pracující tančí kozáčka,

zatímco on

popelavý vychází do popele,

plivá dehet a kácí se na postel,

žíznivá ocel mu proplouvá okem

a obraz manželčin je pryč,

děti se temnotám svěří v hrůze,

že tělíčko tátovo se snažilo

směšnými kroky vyskotačit.

Ženich leží pod dekou

a do svatebního lože

mu podstrčili

holohlavou, bezzubou stařenku.

Ale tohle je život a stroj musí jít,

pokrok jí pečené mládence

a stříbrné sanitní auto je v napětí,

rozdrcená ruka tolik touží se vrátit

a zacouvat do tvaru, který vlastnila,

tolik ztracené obsahy milují formy

a naopak,

ale válcovna ví, co doba žádá,

proto své úsilí do práce dává,

lékař v bílém plášti si myje ruce

a ptá se: Věříte, paní?

Tak věřte!

Běžte se pomodlit, hoďte si vorel – pán,

protože věda je právě teď v koncích.

A myje si ruce a nepodívá se.

Co by se čílil?

Ví, že právě teď, nebo za hodinku,

nejpozději za dva dny, týdny, měsíce,

sklapne past a auto vybere kořist,

vždy nějaký důvěrivý brigádníček

špatně lapne kleštěma hořící drát,

špatně přehodí žíznivou ocel

a deset metrů krásné červené křivky

vyletí do černého vzduchu,

a když dopadne smyčka na krk,

donutí brigádníčka,

aby kamarádům na střece

zatančil tanec,

variace na Laokoonovo sousoší,

oder über die Grenze der Malerei,

kde maximální tvůrčí bolest

hledá minimální zkratkový

dotyk, a žhavý kov,

když nepropálí bradu,

přiškvaří lícní kost,

když neprohoří ramenní kloub,

upálí prsty.

Nakonec hlava klesá a rty se připečou

k Věčnosti páchnoucí polibkem

a obhořalou klíční kostí

si odemkne duše mučírnu

a krásná Poldi tuční.

Poplašení brigádníci

pak sází všechno jen na život. Chachá!

[...]

Krásná Poldi je taky nádherná práce

nádherných lidí.

Přistupuji k elektrolytické peci

s modrými brýlemi

a tavba bouřlivě klokotá.
Prostor duní jak symfonický orchestr,

vždy jediným pohledem proběhnu

[schodištěm

až nazpět k průsečíku,

kde čtyři oči se proměnily v milost,

kdy poprvé jste se mnou snášela lampu

do sklepení Vetery,

moje ruka se poprvé dotekla ruky vaší

a melodický mandl lisoval mi srdce,

zaprášení manekýni trnuli bystrozrakem

a konvenčností,

houpací židle vaší chůze

mi vrátila osvěžený mozek

a blesk mého citu přeletěl do vašich vlasů.

Pak už lze viděti Smrt,

zřítit se do vroucí tavby

na počest lásky,

ocel s přísadou mne

a vašeho obrazu ve mně,

obrázku, který mi vnucuje malinkou tvář,

dětskou tvář zalitou bolestným smíchem,

protože židovská dívenka plivala žiletky

a já jsem si pořezal ruce.

Krásné borůvkové noci mne naplňují

[jitrem

a tryska mého srdce vstřikuje

krvavou směs,

nesu vaši korouhev podél černého jezera,

slunce fárá z temnot

a hebké vlnící se obilí se zmítá,

kolečka těžných jam se točí

a v zástupech vápnem natřených třešní

ožívají zákryty vojenských hřbitovů,

hlídači s revolvery hlídají

odrátované ženy

a vlaštovky roznášejí pozdravy houslí.

Trestankyně se řadí,

hledám očima tu moji krasavici,

ale ona tam není,

některé ty ženské mají vyčesané vlasy jak

vznešené dámy,

překládají si kalhoty pod kolena

jak miliardářky rybařící v Miami,

svět je drží pouhou formou,

barvičky na rty, krém a cigarety,

to jsou náplasti na doživotí,

u vchodu do lágru zpívá v kleci čížek,

jako by mu vypíchli oči,

sladkost mi zaplavuje játra

vůní laku na nehty,

ach,

a vaše polychromní socha

a konvalinky se mi řinou z očí.

Krásná Poldi, krásná Poldi,

otisku mědi

a připálená kadeři od hvězd,

kterými jsem vás ověnčil,

lůžko vonící vůní routy

a svatebním veselím,

to nejkrásnější, co jsem kdy viděl,

tím vás ověšuji,

tedy vás sebe samou,

mrtvými věcmi hovořím s vámi,

když emailové džbány padají z nebes,

když šílená luna

zrcadlí reflexy vašich reflexů,

i vzduch je vámi umazán,

stačí vytočit číslo

a ruka zdvíhá ametystový telefon k vlasům,

z úst proudí mlžný vzduch

přenášený elektromagnetickými vlnkami,

zmrazená slova, hvězdice, vlákna.

Ach,

kdybych vám mohl propůjčiti svoje oči.

Je to tak krásné být zamilován,

mít stále s sebou maličký elektromotor.

Je mne vždy víc, když na vás myslím.

Otvírám oči

a únava mi oškrábává kosti.

Kdybyste aspoň byla sirotek,

nebo zlámané nohy.

Ale takhle?

Však přece!

Kdybych nakopal uhlí pro celý věk,

nepodivil bych se svým rukám,

kdybych zpracoval tuny tun oceli,

nepodivil bych se svým rukám,

ale vy jste se dotýkala mých prstů,

vy jste mne jedinkrát políbila,

vámi jsem porazil diamantový vesmír,

vámi jsem smrtelný.

[...]

To bystré jitro,

kdy starci nejvíce chrchlají

a stařeny si dýchají proti dlaním,

aby dle zápachu jistily, že ještě jsou,

to líbezné jarní jitro,

kdy první bezy trpí chrlením krve,

to vaječné jitro,

kdy plynové lampy šlehají bílek ve světlo,

to ráno se půjdu s přáteli pohřbít.

Napřed koupím maličkou bílou rakvičku

s krepovým bílým papírem,

kde na maličké bílé peřince z krepu

bude můj bílý úsměv z druhé strany,

škleb zasypaný pilinami květin

a já ponesu sám sebe v náručí

a přátelé půjdou v průvodu za mnou

se stříbrnými lunami lopat,

a půjdeme nahoru nad krásnou Poldi

a niklovým krumpáčem poodemčeme zem

a na fialovém popruhu se spustí

můj krabatý polibek věčnosti,

můj živý strach,

který je všechno, co mám, v co doufám,

co znamenám, v co věřím,

protože kdybych se nebál,

ještě teď bych si obléknul nejhezčí šaty,

ustrojil hostinu na všech stolech,

omotal si hlavičku prostěradly

a usmívaje se,

vystřelil bych si mozek.

Ale já se bojím,

to je to, já se bojím,

protože miluji

život.

[...]

(1950)

La bella Poldi

Epos CANTO

Dov’è finito quel cieco

della stazione Masaryk?

Dove sarà finito?

Stava là in piedi,

e quando il vento invernale soffiava,

frusciava dalla pancia alla testa

e la neve sfogliava le pagine.

La gente camminava china

e il cieco si azzuffava col vento per i giornali

come un ventilatore quando strappa un calendario.

Ma la gente non vedeva.

No, non vedevano, non volevano vedere.

Passavano accanto a quella rotativa vivente

con l’occhio spostato.

Dove sarà finito quel cieco?

E dove sarà finito anche quel mutilato

di piazza Venceslao?

Dov’è finito quello?

Teneva sempre in mano un giocattolo meccanico,

lo caricava e lo gettava in aria

e poi lo afferrava tra le braccia spalancate.

Ogni volta doveva fare qualche passo dietro quel

[giocattolo

come fosse interrato fino alla cintola.

Dove sarà finito quel mutilato

con le gambe amputate sopra le ginocchia?

Dov’è finito?

E quella donna con i piedi mozzati

di San Gallo? E quella?

Avanzava ginocchioni, ginocchio dopo ginocchio,

e ai polpacci aveva galosce di gomma

infilate al contrario.

Quando cadde la prima neve,

mi venne incontro.

Quando le fui a fianco,

dalle orme sembrava procedere insieme a me.

Invece si allontanava

come il progresso.

Dove sarà finita?

Dove sono finiti tutti i mutilati?

[...]

La bella Poldi è dunque anche grido

che strappa a brandelli scritte e slogan

a tre corone e cinquanta l’etto.

E l’uomo torna alle condutture del cuore

per esaminare il conto, per che cosa si paga

e perché si è pagato tanto,

poiché chi le mani pone a lavoro fecondo

è salvo per sempre,

perché la vita è sventura e amore

e fedeltà a bellezze scoppiettanti

a prezzo della propria vita,

gratuitamente

di TUTTO.

Ma il giornale da lontano descrive con belle parole

come un lavoratore balla la danza cosacca,

mentre lui

cenerino esce nella cenere,

sputa catrame e si abbatte sul letto,

l’acciaio assetato gli sguazza nell’occhio

e l’immagine della moglie sparisce,

i figli si affidano all’oscurità nel terrore

che il corpicino di papà abbia tentato

con buffi balzelli di saltar via.

Lo sposo giace sotto una coperta

e nel letto nuziale

gli hanno rifilato

una vecchia calva e sdentata.

Ma questa è la vita e la macchina deve lavorare,

il progresso mangia giovani arrosto

e un’autoambulanza d’argento è in tensione,

la mano spappolata brama così tanto ritornare

e retrocedere alla forma che possedeva,

tanto i contenuti perduti amano le forme

e viceversa,
ma il laminatoio sa che cosa richiede l’epoca,

perciò mette fervore nel lavoro,

il medico in camice bianco si lava le mani

e domanda: Ha fede, signora?

Allora abbia fede!

Corra a pregare, faccia testa o croce,

perché la scienza è al capolinea.

E si lava le mani e non guarda.

Perché dovrebbe agitarsi?

Sa che giusto adesso o tra un’ora,

al più tardi tra due giorni, settimane, mesi,

la trappola scatterà e l’auto raccoglierà la preda,

sempre qualche piccolo lavoratore della brigata

[fiducioso

agguanta male con le tenaglie il cavo rovente,

passa male l’acciaio assetato

e dieci metri di una bella curva rossa s

chizzano nell’aria nera,

e quando il cappio piomba sul collo,

costringe il piccolo lavoratore della brigata

a ballare sulla pista

una danza per gli amici,

variazioni sul gruppo statuario del Laocoonte,

oder über die Grenze der Malerei,

dove il massimo dolore creativo

cerca il minimo breve contatto,

e il metallo arroventato,

se non perfora il mento,

abbrustolisce lo zigomo,

se non trafigge col fuoco l’articolazione della

[spalla,

brucia le dita.

Alla fine la testa ricade e le labbra si saldano

all’Eternità con un fetido bacio

e attraverso la clavicola bruciacchiata

l’anima si apre una cella di tortura

e la bella Poldi s’ingrassa.

Gli uomini della brigata allarmati

poi puntano tutto solo sulla vita.

Ah ah!

[...]

La bella Poldi è anche il magnifico lavoro

di magnifica gente.

Mi accosto al forno elettrolitico

con gli occhiali blu

e il bagno di fonditura borbotta turbolento.

Lo spazio rimbomba come un’orchestra sinfonica,

sempre con un solo sguardo percorro la scala

a ritroso verso il punto d’incontro

in cui quattro occhi si trasformano in grazia,

in cui per la prima volta insieme a me lei calò la

[lampada

nel sotterraneo di Vetera,

la mia mano per la prima volta toccò la mano sua,

e un mangano melodico mi pressava il cuore,

manichini impolverati s’irrigidirono occhiuti

e convenzionali,

la sedia a dondolo del suo passo

restituì al mio cervello vigore

e il lampo del mio sentimento trasvolò nei suoi

[capelli.

Poi si può vedere la Morte

precipitare nel bagno di fonditura ardente

in onore all’amore,

acciaio con la carica di me

e dell’immagine sua in me,

una piccola immagine che mi impone un volto

[minuto,

un volto di bambina irrorato di un riso dolente,

perché la ragazzina ebrea sputava lamette

e io mi sono tagliato le mani.

Belle notti di mirtillo mi riempiono di alba

e l’ugello del mio cuore inietta

una miscela di sangue,

porto il suo vessillo lungo il lago nero,

il sole sale da miniere di tenebra

e il morbido grano freme ondeggiando,

le rotelle dei pozzi d’estrazione girano

e nelle schiere di ciliegi dipinti di calce

si ridestano cimiteri militari allineati,

sorveglianti con le rivoltelle controllano

donne avvolte in filo spinato

e le rondini portano saluti di violini.

Le detenute si mettono in fila,

cerco con gli occhi quella mia beltà,

ma lei non c’è,

tra quelle donne alcune hanno i capelli acconciati

come nobili dame,

si arrotolano i calzoni sotto il ginocchio

come le miliardarie che fanno pesca a Miami,

il mondo le tiene con la sola forma,

i rossetti, la crema e le sigarette

sono cerotti a vita,

all’ingresso nel campo canta in gabbia un

[lucherino

come gli avessero cavato gli occhi,

la dolcezza mi inonda il fegato

di odore di smalto per unghie,

ah,

e la sua statua policroma

e mughetti mi sgorgano dagli occhi.

Bella Poldi, bella Poldi,

impronta di rame

e ricciolo acceso dalle stelle

con le quali l’ho incoronata,

giaciglio profumato del profumo di ruta

e d’allegria nuziale,

della cosa più bella che ho mai veduta,

di quella la adorno,

lei di lei stessa quindi,

attraverso le cose morte parlo con lei,

quando brocche smaltate cadono dai cieli,

quando la luna folle

rispecchia i riflessi dei suoi riflessi,

anche l’aria è imbrattata di lei,

basta formare un numero

e la mano alza il telefono ametista verso i capelli,

dalla bocca fluisce aria brumosa

trasportata da piccole onde elettromagnetiche,

congelate parole, stelline, fili.

Ah,

potessi prestarle i miei occhi.

È così bello essere innamorato,

portar sempre con sé un minuscolo elettromotore.

Ce n’è sempre di più di me, quando penso a lei.

Apro gli occhi

e la stanchezza mi raschia le ossa.

Almeno lei fosse orfana,

o con le gambe spezzate.

Ma così?

E però!

Se scavassi carbone una vita intera,

non mi stupirei delle mie mani,

se lavorassi tonnellate su tonnellate di acciaio,

non mi stupirei delle mie mani,

ma Lei ha toccato le mie dita,

Lei mi ha baciato un’unica volta,

grazie a Lei ho battuto un universo di diamante,

grazie a Lei sono mortale.

[...]

Quella frizzante alba

in cui i vecchi più scatarrano

e le vecchie si alitano sulle mani

per accertarsi dal puzzo di esserci ancora,

quella leggiadra alba di primavera

quando i primi sambuchi soffrono sbocchi di

[sangue,

quell’alba all’uovo

in cui i lampioni a gas montano la chiara in luce,

quella mattina andrò con gli amici a seppellirmi.

Prima comprerò quella pastina cassa da morto

[bianca

con bianca carta increspata

dove in minuscole fasce bianche di crespo

starà il mio bianco sorriso dall’altra parte,

smorfia seppellita da trucioli di fiorie

 io porterò me stesso in braccio

e gli amici cammineranno in corteo dietro di me

con le lune d’argento delle pale,

saliremo in su, sopra la bella Poldi,

e con un piccone di nichel schiuderemo la terra

e su una cinghia viola verrà calato

il mio raggrinzito bacio all’eternità,

la mia viva paura

che è tutto quello che ho, in cui spero,

che significo, in cui credo,

perché se non avessi paura

anche adesso indosserei l’abito più bello,

imbandirei un banchetto su tutti i tavoli,

mi avvolgerei la testina con lenzuoli

e sorridendo

mi sparerei al cervello.

Ma io ho paura

questo è, ho paura

perché amo

la vita.

[...]