« indietro
PAVEL KOLMAČKA
Nato nel 1962, ha pubblicato due raccolte di poesie; vive in Moravia, dove lavora come traduttore.
Dalla raccolta Vlál za mnou směšný, šos (Mi svolazzava dietro una buffa falda), 1996. Traduzione di Ivana Oviszach.
*** ***
*** ***
Particolare dell’orologio della Città Vecchia di Praga
Dalla raccolta Vlál za mnou směšný, šos (Mi svolazzava dietro una buffa falda), 1996. Traduzione di Ivana Oviszach.
|
Sekerou rozbil jsem
led na jezeře.
Z oblohy sníh
se loudá.
Poslední průsvitné
pevné dveře.
Za nimi černá
voda.
Obličej bez úst,
bez tváře.
Hluboká márnice
ticha.
Dívám se do ní
jak do snáře,
do rozbitého
břicha.
|
Ho rotto con l’accetta il ghiaccio sul lago. La neve dal cielo cade lenta. L’ultima trasparente solida porta. Dietro nera l’acqua. Faccia senza bocca, senza volto. Profondo obitorio del silenzio. Ci guardo dentro come nel libro dei sogni, in un ventre sfasciato. |
*** ***
|
Do jeskyní tvých očí
házel jsem kameny a zapálenou slámu.
Pak jsem do nich vstoupil,
ticho mě objalo.
Vyplul jsem po ponorné říčce,
na srdci,na svém prámu.
Nezanechal jsem stopy,
jen boty pod skálou.
Snad jsem tam někde utonul.
Stále je mokrá má duše,
ztěžkalá drobnými
škeblemi.
Za oknem šelestí list,
křiví se údy hrušek,
jabloní nízko nad zemí.
Do jeskyní tvých očí
večer co večer vcházím,
do nepřehledných chodeb
a dotekuplných jam.
A stěhovaví ptáci
po nebi letí nazí
a stěhovavý smutek
je nahý s nimi, sám.
|
Nelle caverne dei tuoi occhi lanciavo pietre e paglia accesa. Poi ci entro, il silenzio mi avvolge. Da un rivo sotterraneo riemergo sul cuore, sulla mia zattera. Non lascio tracce solo le scarpe sotto una roccia. Forse laggiù sono annegato. La mia anima è sempre umida, gravata di piccole conchiglie. Oltre la finestra fruscia la foglia, si curvano le membra dei peri, dei meli fin quasi a terra. Nelle caverne dei tuoi occhi entro sera dopo sera, in corridoi intricati e fosse toccanti. E uccelli migratori volano nudi sulle nuvole e la mestizia migratoria è nuda con loro, sola. |
*** ***
|
Když je před bouří,
ve staré lampě oživuješ oheň.
Zas otevřeš tu knihu po komsi?
Přečteš mi příběh?
Přečti, ukaž z příšeří.
Zas blízko cítím ‘sbohem’,
jak vlaštovky v letu k zemi lnou
a srdce k rybě.
Průlivy vzpomínek
smýkán do jiných bouří,
ve kterých jsem se bál
a byl jsem malý.
Když oživíš lampu,
mám rád, jak čpí a kouří.
Zas otevřeš knihu, přečteš mi
o chudém králi?
|
Quando si avvicina la burrasca, ravvivi il fuoco nella vecchia lampada. Aprirai ancora quel libro ereditato? Mi leggerai una storia? Leggi, mostra dalla penombra. Ancora sento vicino l’‘addio’, come le rondini in volo tendono a terra e il cuore al pesce. Da rivoli di ricordi trascinato in altre tempeste, in cui avevo paura ed ero piccolo. Quando ravvivi la lampada, mi piacciono il puzzo e il fumo. Aprirai ancora il libro, mi leggerai la storia del re povero? |
Particolare dell’orologio della Città Vecchia di Praga
¬ top of page
